34. Pavel Bucháček a 35. Honza Šáfr


Pavel Bucháček (Jablonec nad Nisou) a Honza Šáfr (Mladá Boleslav) jsou jedni z posledních (a možná i poslední) kteří se zařadí k držitelům 4. ročníku. Jak se jim dařilo si díky krásnému vyprávění můžete počíst 😉 Gratulujeme!!!

„Po naplánování trasy jsme se rovnou rozloučili s možností zdolání vrcholů formou nonstop jízdy. Poslední víkend doprovázený počasím babího léta jsme si prodloužili pondělní dovolenou a rozhodli jsme se korunu absolvovat v bikepacking stylu. 
V páteční podvečer jsme dorazili autem do Hlinska, kde jsme po dokoupení zásob nastrojili kola brašnami. Již za tmy jsme se vydali na cestu. Čekalo nás jenom pár kilometrů za Hlinsko, kde jsme na louce u lesa postavili stan, na dřívkovém vařiči opekli buřty a spolu s plechovkovým pivem a lahvinkou rumu začali spřádat plány na sobotní etapu.
Ráno balíme stan s ostatními věcmi a celkem snadno zdoláváme první vrchol – Žižkovu mohylu. Po vyfocení vaříme kávu a snídáme. Trasa příjemně odsýpá, po zdolání Rosičky a Mamlase si ve Žďáru nad Sázavou dopřáváme kávovou pauzu s lehkým občerstvením. Po absolvování Kalvárie máme natolik dobrý čas, že si můžeme dopřát oběd v Novém Městě na Moravě, na který už jsme si už od rána udělali hlad. Poté doplňujeme zásoby buřtů, piva a rumu na večer a vyrážíme na hrobku Lobkowiczů. Za šera se ještě stíháme vyfotit na Rubačce. Poté již hledáme klidné místo pro postavení stanu a věnujeme se buřtům, pivu a rumu.
Vstávat se nám moc nechce, ale čeká nás spousta kopečků, na které se již těšíme. Balíme věci a popojíždíme do Velkého Meziříčí. Tam kupujeme snídani a na lavičce autobusového nádraží vaříme kafe a snídáme adekvátní porci tuků a cukrů (čti koblihy). Přitom koukáme na mistrák zdejší fotbalové mládeže. 
Z Meziříčí šlapeme na Svatou Horu. Kombinace kopců Českomoravské vrchoviny, naložených kol a silného protivětru, který nás doprovází po zbytek našeho putování, nám dává celkem zabrat. Cestou na Bozinku se občerstvujeme u studny ve Skryjích. Po osvěžení a doplnění tekutin nás to zláká na vaření dalšího kafe. Pokračujeme v našem putování, vydáváme se po lesní cestě směrem vzhůru. Stupeň stoupání však brzy překračuje únosnou mez a rozum velí kola tlačit. Přeci jenom máme před sebou ještě více než polovinu vrcholů a vyflusnout se tady nemá moc smysl. Cesta má odbočovat doleva, tam je však jenom koryto potoka a strmá stráň. Snažíme se to obejít, bloudíme, chvíli si myslíme, že cestu nacházíme. Nakonec však tlačíme do kopce po poli k nejbližší silnici. Cestou si do kapes trhám jablka. Vzhledem k silnému protivětru a bloudění nabíráme zpoždění, takže na oběd to nevypadá.
Vyjíždíme na Bozinku, odkud dále pokračujeme na Klucaninu. Rozhledna je to sice krásná, ale nahoru se nám nechce. Svačíme a dopřáváme si chvíli odpočinku. Sjíždíme zpět do Lomničky a valíme to na Babylon. Tam nás čeká milé překvapení ve formě otevřeného občerstvení. Než partička místních stihne obrátit sud piva naruby, stačíme si každý objednat jeden zasloužený kousek a k tomu tortillu s klobáskou na zub. Přeci jenom jsme se něčeho teplého do žaludku dočkali.
Chceme se dostat ještě na Zubštejn. Operativně měníme trasu a místu tahání kol přes les preferujeme frekventovanější silnici, po které se tam dostaneme rychleji. Za šera už tlačíme kola na Zubštejn, kde se fotíme, stavíme stan a vaříme nudlovou polévku. Únava z dvoudenního dupání už je na nás znát a tak v devět už zachumlaní ve spacácích sbíráme síly na zbytek vrcholů.
Silný vítr fouká i při pondělním ránu a pocitově teplotu celkem snižuje. Co nejrychleji balíme a vydáváme se k Bystřici nad Pernštejnem, kde si na benzínce dopřáváme krásnou snídani s pořádným kafem. Plní sil a odhodlání dorazit zbytek koruny se vydáváme na Karasín. Sjíždíme na vodní nádrž Vír, odkud pokračujeme na Horní les. Cestou potkáváme psa, který vyhlíží parťáka na hraní. Nejradši by byl, kdyby při tom ze mě ještě vyloudil něco k snědku. Asi z brašen cítí sobotní špekáčky, dotírá tak, div mě z kola neshodí. „Jdi domů, nic pro tebe nemám“, volám na něj. Po chvíli se s tím smíří a můžu si vesele šlapat dál. Po zdolání Svojanova se opět smiřujeme s faktem, že z časových důvodů to s obědem nevyjde ani dnes. 
Stavíme alespoň pro nějaké housky na svačinu v Jedlové. Honza hlídá kola a já jdu nakupovat jako první. Když vyjdu ven, Honza se vydává do obchodu, abychom se vystřídali. „Co mají dobrého?“, ptá se mě. Jen co to dořekne, slyším, jak se za mnou zamknou dveře. Hodiny odbily 12 a nastala polední pauza. No, tohle moc nevyšlo. Ale přijde nám to natolik absurdní, že se tomu oba smějeme. S konstatováním, že mi přišlo divné, proč prodavačka v obchodě zhasla, když jsem platil, se dělím o zakoupené housky se sýrem a lehce posilnění se vydáváme na Lucký vrch. Vychutnáváme si silný protivítr a pokračujeme na Buchtův kopec. Po jeho zdolání si dopřáváme kafe pauzu na krásné louce. Pokračujeme na Drátenickou skálu a Devět skal. Přesto, že Devět skal známe, úplně nesmyslně kufrujeme a jedeme (ehm, teda tlačíme) tam nejhorší možnou cestou. Jsme už prostě oba vyndaný jak chleba z tašky.
Ještě, že už nás čeká jenom Žákova hora, odkud si frčíme na poslední vrchol – Vojtěchovskou rozhlednu. Za šera se snažíme co nejrychleji dostat zpátky do Hlinska k autu. Sundaváme brašny, nakládáme kola na nosič, převlékáme se a jdeme si koupit něco k jídlu. Urazili jsme 320 kilometrů s 5500 nastoupanými metry. Autem se vydáváme zpátky ke svým domovům a pomalu si v hlavě třídíme, co že se to vlastně všechno událo.“